Jak to vidí dobrovolníci: Zkrátka dáváme a dostáváme!

jak_to_vidi_dobrovolnici_03Všichni z neziskového sektoru moc dobře víme o tom, že potřebných lidí kolem nás je, kam až oko dohlédne a i tam, kam už oko ani nedohlédne (a nejspíš hlavně tam). A pak je tu ta druhá stránka věci – lidi, kteří jsou těm potřebným ochotní pomáhat. Jako koordinátorka dobrovolníků mám to štěstí, že můžu tyhle dvě strany propojovat a dnes a denně žasnout nad tím, kolik skvělých a ochotných lidí všech věkových kategorií kolem sebe mám.

V našem dobrovolnickém centru jsou dobrovolníky převážně jihlavští středoškoláci. Děcka (jak jim říkám a jim to prý nevadí :-)), kteří mají kromě školy spoustu dalších zájmů i povinností, často prožívají své první vztahy, často jsou v maturitním ročníku se stohy papírů s maturitními otázkami (a ještě důležitějšími otázkami v hlavě – co dál?), často sami prožívají náročné životní situace. A i přes to všechno si najdou každý týden čas rozdávat pomoc a radost jiným. Dávají hodně a zadarmo, to je jasné  – a co dostávají zpátky? Proč jsou dobrovolníky? Jak to vidí oni sami?

jak_to_vidi_dobrovolnici_01„Je těžké shrnout slovy, co mi dobrovolnictví přináší, protože mi pokaždé přinese mnoho nových pocitů, myšlenek a zkušeností. Avšak hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že mě baví pomáhat lidem. Ráda věnuji část svého času ostatním,“ uvádí maturantka Verča, která chodí za dětmi do nemocnice a k nevidomému seniorovi. „Někdo může mít pocit, že vkládám svůj čas a energii někam, odkud se mi už nic nemůže vrátit. To ale není pravda. Nejen dobrovolnictví, ale i pomáhání druhým v každodenním životě mě naplňuje, dodává mi energii a pocit radosti. Cítím se šťastná, když dokážu vykouzlit úsměv na tváři druhého člověka. Jsem ráda, když můžu dělat společnost druhému a když mu pomůžu aspoň na chvíli zapomenout na jeho problémy. V tomto ohledu zastávám názor, že naším největším bohatstvím je štědrost.“

„Dobrovolnictví je bezvadná věc. Poznáte nové lidi, rozšíříte si obzory, zlepšíte své komunikační schopnosti a občas si i pěkně posílíte nervy. A pak je tu ten pocit, že jste udělali něco dobrého a třeba někomu zlepšili náladu nebo mu pomohli,“ soudí o dobrovolnictví Helča, která se věnuje dětem s problémy a také chodí do Alzheimer centra. Dodává taky, že dobrovolnictví jí pomohlo při přijímačkách na vysokou, kde teď studuje psychologii.

jak_to_vidi_dobrovolnici_02A Johanka, která jezdila dlouho za paní do domova důchodců a věnovala se ještě doučování dětí, o dobrovolnictví říká: „Za dobrovolnictví jsem neskutečně moc vděčná, přineslo mi spoustu nových přátel, skvělou paní Nováčkovou, zodpovědnost a samozřejmě boží pocit, že můžu někomu pomoci. Nikdy bych nevěřila, že pomoc druhým lidem mě bude tak obohacovat. S paní Nováčkovou jsem si uvědomila, že osamělým lidem rozzáří den úsměv nebo hodina povídaní týdně. Tou nejkrásnější odměnou, kterou jsem si mohla jako dobrovolnice přát, mi byl úsměv paní Nováčkové pokaždé, když jsem za ní přišla a vědomí, že i přes svůj věk na naše schůzky nezapomíná a těší se na ně. Moc děkuji Centru pro rodinu, že mi umožnilo pomáhat druhým.“

Každý z dobrovolníků – až už jde o středoškoláky, vysokoškoláky, zaměstnané rodiče nebo aktivní seniory – by měl být pro své okolí  vzorem, kam až může taková „každodenní“ nezištnost dosáhnout – až na hranici úplné samozřejmosti. Díky, díky vám všem, kdo nemusíte, ale chcete!

Daniela Dokulilová

Comments are closed